Další články
To nikdy dělat nebudu (a jak jsem si to rozmyslela)
Další články 👁️ zobrazeno To nikdy dělat nebudu (a jak jsem si to rozmyslela) Taky se ti stává, že si jsi naprosto jistá, že něco
Lituji toho, že… A co teď s tím?
Další články 👁️ zobrazeno Lituji toho, že… A co teď s tím? Kdyby litování bylo sportem, hrála bys okresní přebor, nebo se chlubila olympijskou medailí a osobním
Konkurence? Neexistuje! A řeknu ti proč…
Další články 👁️ zobrazeno Konkurence? Neexistuje! Řeknu ti proč… Jsem koučka. Jako tak strašně moc dalších. Ale před tím jsem byla… učitelka ze základky.
„Pančelko, proč máte vrásky? “ To už sice neslýchám, ale…
Už je to vážně hodně dávno, kdy jsem se zamilovala do seriálu Komisař Rex. Nebo do tehdejšího komisaře Mosera? Už si nejsem úplně jistá. Každopádně láska to byla hluboká a trvalá. Tak moc, že jsem nakonec maturovala z práva a kriminalistiky a prostě chtěla být jako on.
Pozor na to, co si přeješ
Po zkušenostech už vím, že vesmír lidská přání plní. Jenže po svém. Když jsem si přála velkou rodinu, netušila jsem, že bude tolik situací, kdy mi dvě děti a pes přijdou sakra hodně. Když jsem prohlásila, že po všech dlouhých slovních hodnocení, které jsem ještě jako učitelka napsala, bych si zasloužila pololetní prázdniny delší, než jeden den, vzápětí jsem dostala covid. A byla doma dnů deset. A když jsem chtěla být policejním detektivem… tak nakonec jsem opravdu téměř dennodenně:
Vyšetřovala (kdo si s čím začal a proč).
Shromažďovala nezbytná vysvětlení od fyzických osob (proč dnes nemá tužku, pravítko, pero, sešit, …).
Pátrala (po ztracených učebnicích, čipech a nůžkách).
Předcházela a zabraňovala přestupkům („Sedni si dál, ať neopisuješ.“)
Využívala metody zkušeného policejního psychologa v náročných situacích (kdy „se mnou moje nejka neka“).
Prováděla hlídkové obchůzky (na chodbách tam a zpět).
Ale všechno jsem to dělala moc ráda. Kde jinde by se mi dostalo takové upřímné radosti.
„Jupííí, bude písemka! Já se těším na písemku! Mám ráda písemky!“
Nebo upřímného přiznání.
„Já jsem se u zubaře strašně bál té bolesti. Ale víte, co mi pomohlo? Když jsem si přeříkával slovesa!“
Upřímné pochvaly.
„Paní učitelko, paní učitelko, on vás miluje!“
„Nepovídej, jak jsi na to přišel?“
„Říkal, že máte sexy zadek!“
„Aha!“ 😀 😀 😀
Upřímného zděšení.
„Paní učitelko, vy se takhle budete fotit? Takhle?? Vždyť nejste vůbec namalovaná!“
A upřímnosti vůbec.
Bonboniéra jako dárek k Vánocům:
„Teda, ta bude dobrá, tu jsi vybírala sama?“
„Ne, tu dostal táta v práci a on ji nechtěl.“
Kde jinde bychom si mohli tak pěkně ujasnit souvislosti a rozdíly.
„Královna Alžběta II. měla včera 96. narozeniny. Má vnuky Williama a Harryho.“
„Já o něm (o Harrym) o Vánocích viděla film. On je zloděj. Vloupal se do domu a pak mu hořely vlasy!“
„Aha… no…, tak to je ještě… jiný Harry.“ 😀
Kde jinde bych tak jasně měla něco pochopit.
Paní učitelko, jestli jste někdy byla mladá, tak jste určitě měla číro a piercing jako moje máma!
Jak jako BYLA mladá?!?
A mohla bych dlouho pokračovat. Byly to skvělé roky.
Přesto jsem za touto dobou udělala tečku a šla o dům dál. Proč? Protože vím, že mě čekají další zajímavé k-roky. Postaršila jsem své publikum (jenom mírně, že jo!) a ve větách, které nyní slýchám, už nehraje hlavní roli můj zadek ani vrásky. Ale ženy samy! Když vidím ty jiskřičky v očích a slyším věty jako:
„Pomohla jsi mi si uvědomit, kdo doopravdy jsem a co mohu světu předat.“ „Jsi první člověk v mém životě, kdo se celou hodinu a půl zajímal jen o mě.“
„To je úplné znovuzrození.“
…tak vím, že ten dům, jehož dveře jsem otevřela, rozhodně stojí za to.
A proč to všechno píšu?
Protože, pozor! Teď přichází to moudro, které se od každé správné koučky očekává: Každý konec je jen přestrojený začátek. Jen se občas schválně tváří jako konec světa, aby byl zajímavější a my si ho o to víc všimli.
Neboj se tedy opustit to, co je fajn, když někde za rohem čeká něco wow. Možná už se nějakou chvíli bezcílně motáš, klopýtáš, hledáš vypínač, ale pak se najednou rozsvítí a ty si řekneš: „Aha! Tak TADY jsem měla být celou dobu!“
Takže (ano, každá správná učitelka a můj muž by řekli, že věta nezačíná slovem Takže!), jestli tě teď aspoň malinko svědí za krkem (nebo v duši), možná je čas něco změnit a tentokrát si to neškrábat. Zkusit se tam radši pořádně podívat. A třeba zrovna v tom místě objevíš něco, co stojí za vykročení.
A já budu mezitím stát na startovní čáře s pomyslným transparentem: „Naplněný život – tudy, prosím!“
Pošli článek učitelce, kterou znáš. Schválně, jestli má podobné zážitky. A nebo komukoliv, o kom si myslíš, že by si ho měl přečíst. Ať je na světě co nejvíc jiskřivých očí!
Jo a napiš mi. Napiš mi, jaká víc nebo míň děsivá situace, která tě chtěla potrénovat, se vyvinula v super nový začátek. Nebo se teprve vyvine?
