Další články
Lituji toho, že… A co teď s tím?
Další články 👁️ zobrazeno Lituji toho, že… A co teď s tím? Kdyby litování bylo sportem, hrála bys okresní přebor, nebo se chlubila olympijskou medailí a osobním
„Pančelko, proč máte vrásky?“ To už sice neslýchám, ale…
Další články 👁️ zobrazeno „Pančelko, proč máte vrásky? “ To už sice neslýchám, ale… Už je to vážně hodně dávno, kdy jsem se zamilovala
Konkurence? Neexistuje! A řeknu ti proč…
Další články 👁️ zobrazeno Konkurence? Neexistuje! Řeknu ti proč… Jsem koučka. Jako tak strašně moc dalších. Ale před tím jsem byla… učitelka ze základky.
To nikdy dělat nebudu (a jak jsem si to rozmyslela)
Taky se ti stává, že si jsi naprosto jistá, že něco NIKDY v životě dělat nebudeš… a pak se po čase přistihneš, jak přesně to ONO děláš? Tak právě tohle už poněkolikáté zažívám.
Tentokrát je to běhání, ale takových překonaných nikdy mám v rukávu víc. A taky hodně těch ještě nepřekonaných 🙂
Takže… Už na střední jsem z dlouhých tratí měla tu nejvyšší možnou známku (ne nejlepší, nejvyšší), na základce jsem byla přesvědčená, že jsem vdechla mouchu, jak se mi najednou špatně dýchalo, protože jsem to prostě přepálila hned zkraje (krátké rychlé běhy mi naopak šly dobře). A v dospělosti jsem se snad vždycky pohybovala rychleji chůzí než během. Ale sešly se okolnosti, dala jsem si tu správnou výzvu a řekla jsem si, že tenhle odporný sport prostě pokořím!
A jak k té změně došlo? Dlouho jsem si jenom představovala, že to dělám. Jako fakt 🙂 Chodila jsem ven se psem, tak jsem si představila, že nechodím, ale běžím. Jen kousek, pak větší kousek, pak celou trasu. Představovala jsem si, jaké by to bylo, jak mně by bylo. Jak bych se potom cítila. Co by se změnilo. Představovala jsem si, co to se mnou dělá, co se ve mně odehrává, kde v těle vnímám největší chuť si vzít tenisky a vyrazit hned. A to stejné dělám i teď, když si chci zase o kousek prodloužit trasu. Zavřu si oči a nechám si v hlavě odehrát celý příběh. Protože když si umím představit, že to dělám, tak už se to může i stát, že jo! 🙂
V posledních letech moje další jasná nikdy byla třeba:
- Nikdy nebudu chodit na jógu, je to nuda.
- Nikdy nebudu mít psa, jsem na ně alergická a je to moc velký závazek.
- Nikdy se nenechám tetovat, je to hnusný a k ničemu.
- Nikdy nebudu podnikat, natož online, ukazovat se takhle veřejně.
- Nikdy nebudu organizovat živé akce a setkání, jak bych to asi tak udělala a co bych vůbec měla předávat?
A přesto…
Co jsem se naučila o překonávání vlastních „nikdy“
Každé moje „to nikdy dělat nebudu“ bylo ve skutečnosti branou k něčemu důležitému. A každá brána byla příležitostí k růstu. Když jsem si řekla, že nikdy nebudu běhat, chránila jsem se nejen před potem, ale i trapností sama před sebou. Když jsem odmítala pořádat živé akce, vyhýbala jsem se vystoupení ze svého pohodlí. Když jsem nechtěla psa, ve skutečnosti jsem jen nechtěla hledat možnosti.
A zároveň jsem se naučila rozlišovat mezi dvěma druhy „nikdy“. První vychází z opravdového sebepoznání, z něčeho, co skutečně není v souladu s tím, kdo jsem (nikdy nebudu kouřit). Druhé „nikdy“ je jen zástěrka pro strach a nejistotu. To první respektuju a podporuju, to druhé se učím zpochybňovat otázkou: „Co kdybych to přece jen zkusila? Co nejhoršího se může stát?“
Paradoxně právě činnosti, které jsem nejvíc odmítala, mi přinesly nejhlubší uspokojení a největší radost. Online podnikání, které jsem považovala za neosobní a zároveň tak odhalené, mi umožnilo pomáhat ženám způsobem, který by jinak nebyl možný. Běhání, které jsem považovala za utrpení, se stalo meditací v pohybu, výzvou a zdrojem hrdosti. Pes… to je prostě miláček, že jo!
A další lekce? Naše „nikdy“ se mění s časem. Co bylo nemyslitelné před pěti lety, může být přesně to, co potřebujeme dnes. Možná se změnily okolnosti, možná jsme „vyrostli“, možná se změnil náš názor.
A teď ty 😉
Máš i ty nějakou NIKDY-NEBUDU-DĚLAT-AKTIVITU? Nikdy nebudu spát sama pod širákem, nikdy se nevzdám brambůrků, nikdy nebudu mluvit před obecenstvem, nikdy nemám zájem se potápět v moři, nikdy se nenechám přesvědčit k organizaci celofiremní akce, nikdy nebudu odvážná jako …, nikdy…
A co se stane, když si představíš, že to děláš? Co to s tebou dělá? Štve tě to? Láká tě to? Děsí tě to? Možná tak zjistíš, že si zbytečně blokuješ něco, co by tě ve skutečnosti hodně posunulo, dalo nové zkušenosti, možnosti. A třeba když se teď té myšlence jen otevřeš…
Napiš si seznam osmi až deseti tvých To-nikdy-nebudu-dělat. Chvíli věty pozoruj a rozděl na ty, které neladí s tvými životními hodnotami (např. ekologické smýšlení, důvěra, zdraví) a na ty, které neladí s tvojí komfortní zónou (třeba že to je pro mě moc odvážné, na to jsem moc netrpělivá, co by si o mně lidi řekli). A pak si v tiché chvilce přehraj tvůj osobní film, ve kterém se právě tomu věnuješ. Co ti to přináší? Co díky tomu získáváš? Kým se stáváš?
Co s tím?
V článku se objevilo mnoho koučovacích otázek, které sama sobě můžeš položit. Nebo se jimi a mnohými dalšími můžeš nechat provést. Ať už v ikigai koučinku, kde objevíme, co tě skutečně naplňuje, v čem jsi přirozeně dobrá a jak to proměnit ve smysluplnou práci, nebo v životním koučinku, který pomáhá překonat konkrétní překážky a dosáhnout tvých cílů.
Pokud jsou otázky něco, co tě láká, připravila jsem pro tebe sadu karet Povídej. Sobě. Je to balíček 50 otázek, které tě decentně kopnou do duše a nechají přemýšlet. Stáhni si je zdarma a měj je po ruce, až tě zase někdy napadne věta začínající slovem „nikdy“.
A jestli si teď říkáš „Další koučovací otázky? To nikdy dělat nebudu!“ – tak vítej v klubu. Protože já si jdu právě nazout tenisky. Já totiž přece v osm ráno to, co někteří blázni nazývají drogou nebo závislostí, nikdy dělat nebudu!
