Jsem typ člověka, co ani přes mateřskou nezahálel. Vymýšlela jsem kurzy angličtiny pro děti, pracovala ve školce… Vždy se to točilo kolem těch malých tvorů. Nicméně s přibývajícím počtem vlastních dětí (3) jsem najednou cítila všeho dost, moc hluku, moc otázek, moc všeho a málo pro mě. Završil to můj poslední rok na mateřské dovolené, kdy jsem se ocitla na velkém rozcestí, kde každý směr je velký otazník.

Jsem vystudovaná učitelka, ale vlastně jsem se k dětem vracet nechtěla. V ten okamžik jsem nezaváhala požádat Marťu o ikigai koučink. Každé sezení mě zase navracelo k sobě samé, velmi vhodně zvolenými otázkami ze mě dostávala to nejlepší. V čem jsem dobrá, bylo zakopáno velmi hluboko, ale přece jsem měla možnost to říct nahlas a nemusela jsem se za to stydět.

Byla jsem pyšná sama na sebe. Čím více jsme se věnovaly tomu, v čem vynikám, byla jsem si se sebou jistější. Našla jsem své skryté „poklady“. Jsem si zcela jistá, že bez ní bych na ně nepřišla a zůstaly by zakopány pod tlustým nánosem všech maminkovských strastí běžných dnů.

A víte, jak to dopadlo? Nastupuji do školy jako učitelka. Ale budu to dělat jinak, tak, jak to budu cítit. Bude to taková harmonie ve vzdělávání 🙂 Marti, děkuji ti za upřímné vedení, za trpělivost s mým mlčením, za nádherný plakát a především za to, že jsi mi pomohla si uvědomit, jaká opravdu jsem a co mohu světu předat. Díky, díky, díky!