Další články
To nikdy dělat nebudu (a jak jsem si to rozmyslela)
Další články 👁️ zobrazeno To nikdy dělat nebudu (a jak jsem si to rozmyslela) Taky se ti stává, že si jsi naprosto jistá, že něco
„Pančelko, proč máte vrásky?“ To už sice neslýchám, ale…
Další články 👁️ zobrazeno „Pančelko, proč máte vrásky? “ To už sice neslýchám, ale… Už je to vážně hodně dávno, kdy jsem se zamilovala
Konkurence? Neexistuje! A řeknu ti proč…
Další články 👁️ zobrazeno Konkurence? Neexistuje! Řeknu ti proč… Jsem koučka. Jako tak strašně moc dalších. Ale před tím jsem byla… učitelka ze základky.
Lituji toho, že… A co teď s tím?
Kdyby litování bylo sportem, hrála bys okresní přebor, nebo se chlubila olympijskou medailí a osobním sponzorem na kapesníky?
Protože litování… to je takový zvláštní sport duše. Často ho hrajeme sami, potmě, ve tři ráno, s hlavou zabořenou do polštáře a myšlenkami typu: „Proč jsem tehdy neřekla ano? Proč jsem neřekla ne? Proč jsem nešla, nekoupila, nezačala, neskončila, nezavolala, nenapsala, neudělala?“
Je to jako když stojíš před zavřenými dveřmi vagonu metra, zběsile mačkáš tlačítko a přitom sama víš, že se právě odehrává takové to „Too late, baby!“. Tímhle metrem už se nesvezeš.
Litujeme. Všichni. Aspoň občas. Tak co si s tím počít?
A já? Nechala jsem to proklouznout. A už nezískám zpět.
Před pár lety jsem šla na pouť. Ne na tu Matějskou, ale na Sněžku. Protože jsem tam ve svém velkém věku nikdy nebyla. Já to teda podávala tak, že mě tam nikdy nikdo nevzal a to už jsem to nějakou dobu měla ve svém „to do“ listu. Jednou už to vypadalo nadějně. Měli jsme hlídání pro děti i psa a manžel nakonec nedostal dovolenou. Tak nic.
A pak jsem byla na týdenním pobytu ve tmě a tam jsem to vymyslela jinak. Já na tu Sněžku půjdu stůj co stůj. Sama. Pěšky. Z domu. A to nebydlíme zrovna poblíž. Nakonec jsem to vyšperkovala tak, že na závěrečnou etapu z Pece dorazí i všichni moji kluci. Psa výjimečně nepočítám, ten pojede na prázdniny k babičce.
Kupodivu mě s tím Zdeněk ani neposlal do háje. Jen se zeptal, jestli půjdu bosa, jinak se to prý nepočítá. Vtipálek.
Prázdniny se blížily víc než rychle. Termín jsem měla vybraný dávno, zato cestu změněnou asi osmkrát. Kudy chci jít, co všechno chci vidět, kolik já, naprosto netrénovaná turistka, jsem vůbec schopná za den ujít? A kolik i další den?
Zkusmo jsem si naplánovala výšlap s batůžkem z domu na chatu. A to, že jsem na prvním velkém rozcestí vyrazila přesně opačným směrem, jsem zjistila až v další vesnici. Když místo Sněžky uvidím Klínovec, tak vlastně nevadí, tam jsem taky nebyla. Cestu jsem si tímhle omylem protáhla nejmíň o 6 km a další čtyři dny nemohla chodit.
Takže jenom zdvojnásobím velikost a váhu batohu, přidám dalších 5 km (ideálně správným směrem), zopakuju to 8x za sebou a jsem tam. Jednoduchý.
Teď tě asi oprávněně zajímá, co s tím litováním. Tak bez obav odroluj na konec článku, kde se nachází celá moje myšlenka.
Ale pokud se mnou chceš sdílet mé cestovatelské strasti a pár úspěchů, pokračuj dál ve čtení. A k litovací části se dostaneš i tak 🙂
Vyrážím
V pátek odpoledne jsem se s klukama vrátila z jednoho pobytu, druhý den ráno mám jít. Zabaleno nemám nic, skoro ani vypráno, chybí mi poslední penzion (že budu spát na posteli a mít k dispozici sprchu, jsem měla ujasněné od začátku). Aspoň nemám čas o tom moc přemýšlet. Naštěstí je většina ubytování stejně už zaplacená, tak nemůžu couvnout.
Zdeněk mi navíc zařizuje poslední vychytávky. „Chceš, aby se ti mapa natáčela nebo ukazovala pořád na sever? Ale jelikož nepoznáš, kde je sever, tak je ti to stejně k ničemu.“ No, ne že by neměl pravdu.
Vzhledem k mojí aktuální fyzičce je jasné, že můj náklad musí být skromný. Takže oblečení budu prát, jídlo si koupím cestou a knížku vyberu nějakou menší. Dvě lahve s vodou poslouží jako dostatečné závaží.
DEN 1
To jsem ani netušila, jak snadno se mi půjde. První část cesty samozřejmě znám. Další se šla krásně podle značek. Přece jenom jsem trochu turista. Ani jsem se neztratila.
Procházela jsem částmi Prahy, kde jsem nikdy nebyla. Nejvíc si mě získala Trojmezní brána mezi Kolodějemi, Hájkem a Stupicemi. Dřevěná stavba na kopci, zatahující se mraky na ní, výhled do všech stran, hodně dobrý. A jaké bylo mé překvapení, když na mě z rohu historické mapy, která tam stála, koukala Sněžka. Tak jo, jdu tam!
Cestou jsem si ulovila i svačinu (a jak se později ukázalo, tak i večeři). Tolik ostružin jsem nesnědla za celý život, jako během tohoto týdne. Tady jsem si natrhala celou krabičku.
Procházela jsem jednotlivé vesnice i části Prahy, až se konečně ukázal Újezd. Na jednu stranu bych se radostí a úlevou skoro rozběhla, na stranu druhou už mi nohy samy začaly zpomalovat. Odpočítávala jsem ulice a o tři dřív, než byla ta moje, se objevil Lidl. A s ním velké dilema. Mám tam jít a tak se dobrovolně zdržet a přidat na váze batohu, a nebo se tam pak vrátit, až si odpočinu. Přičemž už mi rovnou bylo jasné, že dnes se fakt nikam nevracím. Snad bude v penzionu i restaurace.
A už vidím ceduli. Penzion a restaurace Petra. Život je fakt krásný!
Ve venkovním posezení je pěkně veselo, že by nějaká svatba? Na dveřích píšou Pro ubytování volejte. Tak volám. Za chvíli přijde paní s omluvou: „My tu máme oslavu a nestihli jsme vám nachystat pokoj. Ale vy si tam stejně jen dáte věci a půjdete se projít, že jo?“
Jakmile jsem uviděla svůj pokoj, musela jsem se smát. Ještě předevčírem jsem se v Olomouci tísnila na čtyřech postelích v šesti lidech, protože jsme se s kamarádkou nějak upočítaly. A teď jsem sama na tři postele a gauč. S vysílením jsem se na něj svalila, hodila nohy na stůl a užívala si povznášející pocit první zdolané etapy.
Po sprše a notném odpočinku jsem se vydala za svojí večeří. Oslava v restauraci byla v plném proudu, odvážila jsem se ale i tak zeptat, zda by mi připravili nějaký salát. Nechtěla jsem být náročná. No, bohužel. V kuchyni chystají sto řízků, tak se jim můj salát fakt nehodí. Ať prý přijdu později. To už se mi znovu ale vstát nepodařilo. Vytáhla jsem svou krabičku ostružin a bylo po večeři.
V penzionu jsem byla snad jediná ubytovaná, tak jsem si mohla snídani domluvit podle svého. Řekla jsem si tedy na osmou. Jenže ona oslava se nejspíš dost protáhla (já spala jak dřevo), takže v osm všude zamčeno, jen vyskládaných sklenic hromada. Jídlo se mi tu tedy fakt povedlo. Nicméně majitelé byli tak příjemní lidé. Když je po půl hodině telefonem probudil nově příchozí zaměstnanec, rozespalá paní v županu mě mateřsky pochválila, jak jsem šikovná, že tu tak dlouho čekám. No zlobte se, že jo.
DEN 2
Ještě než jsem vyrazila, slíbila jsem si, že na sebe budu extrémně opatrná. Mám vyzkoušeno, že sama sebe umím přišít k šicímu stroji nebo si zlomit nohu doma na schodech. Sice jsem pak absolvovala ples i aquapark, než jsem si v pondělí došla pro sádru, ale do Krkonoš by se mi přece jenom šlo líp bez úrazu.
Takže tentokrát žádné lezení na posedy, aby se se mnou nějaký zbytečně nezřítil, žádné telefonování za chůze, abych nepřehlédla kořen nebo nepřeslechla auto, žádné zkoumání prázdných budov. Tím pádem skoro nuda. Postupně jsem však přidávala další nebezpečí, kterých se mám vyvarovat. Třeba jíst vosy na malinách. To mi trošku zatrnulo, když k tomu moc nechybělo. Nebo chytit klíště. Tím by můj výlet vzal za své. Zvládla jsem přijímačky na svoji vysněnou školu, vydržela jsem týden ve tmě, skočila padákem, ale vyndat klíště… To po mně nemůže nikdo chtít. Je zřejmé, že jsem se vdávala z lásky. Ale potřeba legitimně si k sobě připoutat nějakého dolovače klíšťat je ještě trošku zřejmější.
Cíl dnešního dne byla Lysá nad Labem. Za 29 kilometrů. Tak jdeme na to. Vplouvám do prvního lesa, možná spíš lesoparku. Často potkávám lecjaké běžce, pejskaře, rodiny s dětmi. Libuju si, jak je to príma se s někým občas pozdravit, zeptat se, povědět si. To jsem ovšem ještě netušila, že dnes to jsou víceméně poslední lidé až k Hrnčířským boudám, které během mého putování potkávám.
Mapa v mobilu mi ukazuje cestu přes koleje. Ale zbytečnou oklikou, proč jako? Prostě koleje přeběhnu i v místě, kde se to nejspíš nemá, než si zacházet takový kus cesty… Jak se ale blížím, je mi čím dál tím jasnější, že ta oklika bude nevyhnutelná. Koleje byly na velkém kamenném valu a vlaky tam frnkaly jeden za druhým rychlostí, se kterou bych se nechtěla měřit. Poslušně tedy sleduju šipku na displeji a jdu vyznačeným směrem, vedoucím k malému, ale bezpečnému podchodu. Musím uznat, že mapa měla pravdu.
Štráduju si to z jedné vesnice do druhé, čeká mě cesta na kraji pole. Pole by tu bylo. Jen ta cesta chybí. Pobíhám tu zmateně jak včela na louce po postřiku a nevím, co dál. Pole je plné vzrostlé kukuřice lemované vzrostlým křovím. Tam se prostě neprocpu. Za polem a křovím je sráz. A pod ním dálnice. Koukám na ni z mostu a myšlenku jít podél ní zavrhuju přesně za tři nanosekundy. To je šílený hluk. A ta rychlost! Když řídím, tak to zdaleka tak rychle nevypadá.
Ovšem to by mohl být název kapitoly sám o sobě. „Když řídím.“ Za rychlost jsem dostala pokutu jednou v životě. Jela jsem padesátkou. Trošku teď váhám, jestli jsem to tehdy nepochopila špatně a pokuta to nebyla za jízdu příliš pomalou.
Každopádně dávám novou šanci tomu poli. Třeba když tu kukuřici nějak šikovně obejdu… Jedna cesta tam ještě byla, i když trochu jiným směrem. Šanci vzdávám ve chvíli, kdy mě začíná honit kombajn. Jako vážně? I když je pravda, že v srpnu na nesklizeném poli to není zas tak nečekané překvapení. Řidič na mě kouká pohledem, který je na pomezí nechápavosti a pobavení, tak se mu gestem omlouvám a uznávám, že je čas najít ještě jinou možnost. Tady mapa pravdu prostě neměla.
To je tak krásný den, fakt! Jsem v Čelákovicích. Je tady parádní cyklostezka, škoda, že s sebou nemám brusle. A ten most přes řeku mě taky vyloženě zaujal.
Snažím se o selfíčko s mostem. Není to jen tak vychytat správnou chvíli, kdy na něm budu sama, lidi se courají z obou stran. A jedna dvojice se z mostu nechce hnout vůbec. Co s vámi, holt budete se mnou v záběru. Nakonec jsem jim to ale odpustila. Když kolem nich procházím, slyším nadšené a zamilované „Ano, ano, ano!“ Tak jo, ráda jsem se s vámi vyfotila. Přeju vám šťastný společný život!
Pak už jsem bez problémů došla až do té vyhlížené Lysé. Několik posledních kilometrů mi společnost dělala malá muška, které jsem se nemohla za žádnou cenu zbavit. Máchala jsem kolem sebe rukama zběsile i ladně, ale nepomáhalo nic. Moucha mi dál kolem obličeje neúnavně předváděla salta a vruty jak Aleš Valenta, myslela jsem, že už mi zůstane navždy. Poté, co jsem si naivně myslela, že jí s krosnou na zádech třeba uteču, přišlo na řadu krajní řešení. Vytahuju svoji cestovní Chloé voňavku a pár dobře mířených střiků mě zachraňuje od propadu do šílenství.
A nakonec přišla ještě jedna radost před závěrem dnešní etapy. Po 45 km se mi podařilo seštelovat popruhy batohu tak, že už si připadám jako opravdová a zkušená turistka. Hned se mi jde nějak líp.
Během túry provádím sama se sebou takový experiment s jídlem. Vzhledem k tomu, že se momentálně neřídím naprosto ničím, tak snad poprvé v životě můžu jíst, kdy já mám hlad a na co mám opravdu chuť.
Jako (pozor: nyní už bývalá) učitelka si ráno dám kafe, svačinu nestihnu, oběd ve 12:35, přičemž mám na výběr ze dvou jídel, ale ten výběr jsem udělala už několik týdnů zpět. Další svačinu a večeři představují různé zbytky čehokoliv nebo kombinace něčeho s něčím, hlavně, aby to bylo rychlé.
Tak teď mám možnost se fakt zamyslet. Můžu jít do jakékoliv restaurace nebo vybírat z celého obchodu jen pro mě bez ohledu na to, zda to bude jíst i zbytek rodiny. U každé potraviny tak stojím a říkám si, mám na to opravdu chuť?
A tak jsem v ruce držela majonézový coleslaw, rybí pepřenky, chvíli jsem koukala i na závitky v rosolu. To už jsem se sobě fakt smála. Nakonec jsem odcházela se syrečkem, chilli hummusem a pomerančovým džusem. Taky dobrý.
Nejlepší věc po sprše je rozvalit se do postele, obskládat se nakoupenou večeří a k tomu si pustit všechny ty tisíckrát ohrané kriminálky, které v podvečer v televizi běží. Míň dobré je u toho válení zjistit, že polštáře jsou tu sice krásně nadýchané, ale péřové, takže hned změnily místo svého působení. Ráno je z té koupelny zase pěkně vrátím. Skrz dveře snad žádné alergeny neproniknou.
Před usnutím ještě kontroluju, kde na těle mám jaké šrámy. Obří puchýř na prstu už po prvním dnu chůze jsem skoro ani nečekala. Ale puchýř v puchýři po dni druhém mě překvapil úplně. Tak dobrou.
DEN 3
Od začátku jsem věděla, že na cestu vyrazím sama. Po celém roce ve škole mi hlava bzučí víc než dost a teď s nikým fakt mluvit nechci. Z tohoto požadavku ovšem nejsou vyloučeni náhodní kolemjdoucí, s těmi si naopak povídám ráda. Stačí mi na to pár vět.
Zpětně to hodnotím tak, že příště bych ty rozmluvy protáhla i na pár odstavců, ale v tuhle konkrétní dobu to nějak nebylo žádoucí. Opravdu jsem potřebovala být sama.
Další nesporná výhoda osamělého putování je také zjevná. Nemusím se s nikým domlouvat. Na ničem. Kde si dáme přestávku, kde si koupíme co k jídlu, jestli zajdeme ještě na tu vyhlídku, nebo už nebudeme plýtvat zbývající silou, jestli to vezmeme horší zkratkou, nebo si uděláme delší zacházku (ve výsledku o nic míň horší cestou). Je toho tolik, na co je vlastnictví jedné hlavy výhodnější, než jich mít k dispozici několik. Ale ty tomu, mami, rozumíš, proč jsem tě odmítla vzít s sebou, že jo…
Mám pocit, že mi okolnosti k mému rozhodnutí hodně nahrávají. Jsem zvyklá při ubytování v hotelu nejdříve zamířit na recepci, předat nachystanou občanku, vyzvednout si klíč nebo kartu od pokojových dveří…
Při ubytování v Lysé mi přišel jen kód na mobil, který jsem zadala při vstupu do penzionu, následně i na displeji u dveří svého pokoje. Nikde ani živáčka nevidím, ale ani neslyším. Bych se vůbec nedivila, kdybych i tady byla ubytovaná úplně sama.
Nesla jsem si s sebou knížku „Nejšťastnější muž na světě“ od Eddieho Jaku, který přežil Osvětim a slíbil si, že se bude po zbytek života usmívat. Našla jsem ji v knihobudce a myslela, že mi akorát pokryje ten výletní týden.
Druhou noc jsem odložila spaní a knížku dočetla v půl druhé ráno. Nedala se zavřít, fakt jsem ji zhltla jedním dechem. A pak pořád čekala na vhodnou příležitost, komu bych ji cestou věnovala, nebo kde bych ji nechala. Až jsem ji nakonec úspěšně donesla až do cíle. Doufám, že mi díky ní vyrostl aspoň jeden sval navíc.
Ráno u snídaně jsem zase jediná. Jak jinak. Trochu se mi ulevilo, když mě přišla pozdravit a popřát dobrou chuť paní recepční (snad jsem její funkci odhadla správně).
Snídaně mám hodně ráda. Nejdřív všechno pěkně okouknout, říct si, na co se ten den zrovna cítím a pak sníst i to, na co se necítím ani dneska, ani jindy. Ale odolejte tomu všemu, že jo. A to jsem ještě netušila, že ta nejlepší snídaně na mě teprve čeká.
Po všech ranních kafíčkách a jiných dobrotách jsem napěchovala krosnu, zabouchla dveře penzionu a šla prozkoumat zámecký park. Přišla jsem si tam jak princezna. Celý park jen pro mě. Nikde nikdo. To byla taková paráda. Po prozkoumání povinného selfíčka se z mého dojmu princezny zase vracím zpátky na zem. Uznávám, že ty vrásky u očí už začínají být spíš na královnu.
Opouštím Lysou a na rozloučenou se na mě z lesíka řítí psí obluda. Rychlost i váha od prvního pohledu svědčí v její prospěch. Už je ode mě na tři skoky, poslední mohutný odraz a… „Nebojte, on je hodnej!“, snaží se mě z dálky přesvědčit jeho páníček. To se mi teda ulevilo!
Obluda je však zjevně kámoš. Na to, že se vidíme poprvé v životě, mi náklonnost dává najevo všemi psími možnostmi. Nakonec s omluvným pohledem vyndavám svoje předloktí z mazlíkovy tlamy, nechávám okapat obří slinty a každý hopsáme dál svou cestou. V Lysé nad Labem to bylo prima.
Dnes mám namířeno k Loučni. Počasí jedna báseň, kilometry mizí. Stejně tak ale zmizeli všichni lidé. Asi za to může to pracovní pondělí.
Když jsem před sebou měla rozlehlý les, trošku jsem si před ním přešlápla, jestli tam opravdu jdu. Ale nedalo se nic dělat. Kdyby se aspoň to místo nejmenovalo Mordové rokle, ale třeba Vanilkové, hned bych tam šla s větší radostí.
No, šla. Přiznávám, že místy skoro i běžím, jestli tomu mému unavenému pohybu s krosnou tak můžu říkat. Tady se mi zrovna moc nelíbí. Po předchozí psí zkušenosti si beru do rukou dva pěkné silné klacky a přesvědčuju sama sebe, že je přece mám pro pohodlnější chůzi. A radši ani nemyslím na to, kdo všechno se na mě může vyřítit tady.
Co blázním? Vždyť je to jenom lesní cesta! Východ na prosluněné pole však vidím stejně ráda, jako kdyby tam stála cukrárna. A kdyby mi teď někdo nabídl panáka, tak bych asi byla rychlejší, než můj psí kamarád z Lysé.
Následující místa a krajiny jsou však krásné a ještě krásnější. Můj penzion stojí na břehu rybníka a já se nemůžu vynadívat. Na dívání mám naštěstí dost času, jelikož jsem dnešní výšlap vzala i díky Mordovým roklím svižným tempem a v cíli jsem už ve dvě odpoledne.
Penzion s restaurací otevírá až v pět, což mě trochu zaskočilo, ale nedaleká vyřezávaná lavička si o rozvalení přímo říká. Nenechávám ji čekat. Obtelefonovávám všechny příbuzné a je mi skvěle.
Před pátou hodinou se ze zahradníka penzionu stává recepční a nakonec i číšník. Je to veselá kopa, ale uznávám, že v tomhle prostředí člověk jen těžko může mít špatnou náladu.
Jdu si zalézt do přiděleného pokoje a nemůžu se dočkat sprchy. Na své zaprášené nohy i pod ponožkami koukám dost překvapeně. A taky pyšně. Sice jdu v růžových teniskách a bílé kšiltovce, ale cítím se jak ultramaratonci v marocké Sahaře na nejnáročnějším závodě světa. Nebo si myslím, že bychom mohli mít podobné dojmy a zážitky. Aspoň trošku.
Můj dnešní pokojíček má téměř papírové stěny, vedlejším ubytovaným návštěvníkům rozumím každé slovo. Se zavíráním dveří do chodbičky se zjevně nepočítá, vzhledem k posteli, která stojí přímo před nimi. A závěsy… ty tu nejsou vůbec.
Ještě že s těmi světovými stranami jsem na tom tak bledě, že nemusím být předem nervózní, zda mě ráno zbytečně brzo neprobudí sluneční paprsky. Preventivně vyrábím závěsy z ručníků, což ovšem nemá žádný efekt ani teď večer. Ale kdo by se těmi všemi maličkosti stresoval. Dnes se mi bude spát dobře.
DEN 4
Den 4 nic. Ani den 5, 6, 7 a 8.
Jak to? Vždyť jsem tam došla, fakt! Vážně jsem to zvládla. Bez zranění, bez většího ztracení se, šla jsem všude, kudy jsem chtěla a kam jsem si naplánovala.
Jenže jsem si to nenapsala. A to je to, čeho lituju!
Proč? Protože všechny ty podrobnosti, zážitky, vtipné situace i ty zoufalé už nevím. Vypařily se. Zapomněly. A dnes už si pamatuju jen útržky.
Lituju? Super!
Tahle lítost je pro mě jak zářivě oranžový ukazatel u silnice. Martino, tudy ne! Příště jinak.
Teď už vím, že věci, na kterých záleží, se nezapisují až zítra. Emoce, které hýbou srdcem, si nezaslouží čekat, až bude lepší čas. Příště sáhnu po tužce hned. Nebo aspoň po diktafonu. No prostě – něco udělám!
Litování je vlastně dost užitečný signál. Ne na sebemrskačství, ale na přenastavení. Protože litovat můžeš donekonečna… nebo to vzít jako startovní čáru a říct si: „Teď už to udělám jinak.“
Nevíš, kde začít? Můžu být tvoje spolujezdkyně. Nebo spolusezenkyně. Klidně i s kapesníky.
Na první konzultaci zdarma si nic nebudeme dokazovat. Jen se koukneme, co v tobě možná už dlouho klepe na dveře. Tak mi napiš, jestli je něco, co bys příště chtěla udělat jinak.
Jo… ještě jednu věc si z mého putování pamatuju. To klíště! Fakt jsem ho chytla. Poslední den!
